První rozdíl, který hodlám zmínit je ekonomika. Není to o tom, že by Finsko mělo více peněz. Děje se totiž pravý opak – Finsko do školství vkládá daleko méně peněz, než Česká republika. Přesto si může dovolit platit dětem školní obědy, pomůcky a ještě jim v případě potřeby platit doučování. Jednoduše totiž finanční prostředky využívají lépe.
Dalším rozdílem je, že děti do školy nastupují až v sedmi letech. Všechny. Prodlouží si dětství a stihnou všechny dospět do fáze, kdy jsou schopné se učit a mají určité sociální dovednosti. Přesto je na školách ještě přerozdělují – na ty, které jsou schopné se zúčastnit normální výuky a na děti postižené. Chodí do jedné školy, ale do jiných tříd. Takže děti s postižením se o pauzách a obědech mohou setkávat s dětmi zdravými a učit se fungovat ve společnosti. Je to ukázka funkční verze inkluzivního vzdělávání. V naší zemi to bohužel pojali poněkud zle.
Učitelé jsou ve Finsku velice vážení. Zatímco když my jsme byli malé děti, rodiče nás nabádali, ať se staneme doktory, ve Finsku je poctou mít v rodině učitele. Je to povolání, na které potřebujete nejen vysokou školu, ale i ty nejlepší výsledky. Učitelem se tak stávají studenti, kteří chtějí, ne studenti, které bylo potřeba někam protekčně „uklidit“.
Děti ve školách nedostávají domácí úkoly. Není to potřeba, protože osnovy jsou utvořeny tak, aby se vše probralo a procvičilo v hodinách. Navíc doma dětem často s úkoly pomáhají rodiče a dítěti tak kvantum domácích úkolů nic nedá.
Přesto se finské školství nedostalo na vrchol ze dne na den. Nicméně se začalo formovat v době, kdy se Finsko ze zemědělsky zaměřené země začalo orientovat i na průmysl. Bylo potřeba více vzdělaných lidí a tak se začalo více dbát na vzdělávání dětí a uvažovat o tom, zda se učí způsobem, který jim potom umožní dobré uplatnění. A to je asi to nejdůležitější – učit tak, aby se člověk mohl uplatnit.